JMÉNO A PŘÍJMENÍ

Dolorem Hala

VĚK

24, 1999 6. 7.

VÝŠKA

175 cm

VÁHA

65 kg

POPIS

Je to albínka. Má červené oči, bílé vlasy a pleť. Nosí obvykle roušku přes pusu a nos.

STATUS

IT

POVAHA

Je velice nedůvěřivá k lidem. Nesnese jejich dotek. Neumí se ve společnosti chovat. Moc touží mít přátelé. Je ale velice plachá, stydlivá. Bojí se mluvit před lidmi, které nezná. Je světloplachá. Ve své práci velice skromná a nevýrazná, klidně nech zásluhy někomu jinému, příliš se bojí se o ně přihlásit. Někdy působí dětsky, chybí jí sociální chování.

MINULOST

Je zvláštní, že se právě její rodiče se potkali a rozhodli se mít dítě. Oba byli přenašeči albinismu, ale ani jeden z nich jím netrpěl, byli to pouze přenašeči. Poslední albín z matčiny strany byla její prateta a z otcovi se ví že tam někdo takový byl, ale už se neví ani jestli to byla dívka nebo kluk a ani jak to sním dopadlo. Nikdy je nenapadla důležitost těchto informací, až po narození jejich dcery se začalo řešit, kde se to vzalo a procházeli se nejrůznější rodokmeny. Narodila se v roce 1999 6. 7. s poruchou tvorby melaninu. Její rodiče jsou velice dobře zajištění lidé, díky nákupu a následnému prodeji akcii, takže okamžitě přizpůsobili jejich dům jak pro malé dítě tak podle lékařských doporučení. Ztlumili světla, zaslepily nepoužívané zásuvky, přišroubovali skříně ke zdi a nachystali pro ni krásný pokoj, teda zejména její otec. Matka s ní zůstala ještě v nemocnici, protože jí chtěla zůstat na blízku, když jí budou doktoři dělat další testy, jen pro jistotu. Naštěstí vše dobře dopadlo a tak se po čtrnácti dnech konečně podívala domů, kde se sešla celá jejich rodina, aby ji přivítali. Při téhle příležitosti jí věnovali nemalé peníze, protože jejich byznys byl nestálí, tak se chtěli ujistit, že se bude mít vždy dobře. Od chození na hřiště se z ní stala senzace. Lidé se vždy pozastavili nad její barvou kůže. Vždy se šli podívat blíž, aby se skutečně ujistili, že je to pravda. Často jí pohladili, protože se rozšířila pomluva, že je to anděl a její dotek je léčivý, takže se kolem ní začali pohybovat nemocní lide. Začala nosit roušku, aby nebyla stále nemocná. Postupně rostla a přestal se jí tento druh pozornosti líbit, byl jí vyloženě odporný. Odmítala chodit ven,tak jí rodiče zajistili zábavu vevnitř. Ukázali jí počítač, televizi, virtuální realitu a spoustu dalších věcí, kterými se mohla bavit aniž by jí kdokoli otravoval. Děti se rychle učí a přizpůsobují svému okolí, takže se jí velice dařilo a tím jí to i víc bavilo, ale vzhledem k času, který na to měla tak jí pomalu omrzely. Je pravda že některé jí vydrželi i do pozdějšího věku nebo dodnes, ale spoustu z nich dohrála. Byla u hraní her sledování televize šťastná, ale jednou to muselo skončit a to byla první třída na základní škole, kde se opět musela vrátit mezi lidi. Tam se opakovalo údiv okolí a nechtěná pozornost. Pozornost lidí jen kvůli její barvě pleti. Nikdy jí nikdo nevěnoval pozornost za nic jiného, vše přebila barva její nemoc. Neměla žádné přátelé jen Spoustu fanoušků. Myslela, že tento trend musí přece někdy utichnout, ale nestalo se. Na začátku osmé třídy se začala velice rychle měnit a ne jen pubertou, ale ta v tom měla určitě taky nějaký podíl. Její pohár trpělivosti a snášenlivosti vůči slepotě lidí přetekl. Nesnesla už další dotek osoby, která naivně věří, že jí to vyléčí. Pokusila se změnit svůj vzhled. Obarvila si vlasy a začala nosit čočky, ale ani to nezabralo. Rodiče byli z jejího počínání hodně nešťastní. Ke konci osmé třídy to došlo tak daleko, že nesnesla cizí dotek. Po každé když se jí někdo dotkl pocítila bolest. Její tělo si vytvořilo velice silný psychický blok. Rodiče jí zařídili domácí školu až po střední. Jak ztratila potřebu, nebo spíš nutnost chodit do školy, tak ztratila i důvod opouštět dům. Už dlouho měla dohrané hry a tak se pustila do jejich jádra a samotného programu a grafiky. Jelikož v tomhle prostředí byla jako doma. Od páté třídy umí programovat v C, C++, java skript…, tak to nebyl žádný problém. Samozřejmě se setkala i s dalšími programovacími jazyky, které pro ni byli nové, ale nakonec zjistila že binární kód na kterém je vše postaveno, je sice zatopený a zastaralí, ale pod každým novým programem a pevně na něm stojí. Prokousala se i na deepweb i darkweb, kde jednu dobu byla jako tichý pozorovatel u každé transakce. Všimla jsi jedné organizované skupiny S.H.I.L.Du, kde ji zaujala akademie, dostala se nepozorovaně tam a stáhla si materiáli svého oboru, pak jí bavilo se a zakázku vložit jednu hezkou větičku do úst audioanimatrona Sofie: ,,Ano vyhubím lidstvo“ Ano ta byl její žertík, vývojáři to vzali na sebe, ale nikdo neví kdo to byl. Sofie jí dovedla k umělé inteligenci. Vydala se po stárkových stopách a dokonce dodnes nalézá trochu svých částí v programech Starka. Zjistila že, ale jestli chce napodobit Sofii, tak potřebuje i hardware, zkoušela vytvořit něco podobného, ale nějak se jí nikdy nedařilo, většinou vše překombinovala a byl z toho docela drahý zkrat. Její život vypadal otřesně 16hodin trávila na počítači, 4hodiny se učila do školy a zbývající hodiny jedla spala, a nebo dělala další lidské potřeby. Jednu dobu spala jen obden. Pokoušela se vytvořit svou vlastní umělou inteligenci, ale zatím jí nějak zvlášť nefunguje, ale i tak se jí pokusila prodat jako plně funkční a tvrdila že je na stejné úrovni jako umělá inteligence Starka, což S.H.I.L.D, nemohl dopustit, takže k ní domů vlítla zásahovka. Asi nebyla tak nenápadná jak si myslela. Byla u sebe v pokoji jako už celý měsíc, když vtrhli vchodovými dveřmi dole, kde je obývák a kuchyně. Zpacifikovali její rodiče a vydali se pro ni nahoru. Seděla u počítače se sluchátky a ani po otevření dveří si ničeho nevšimla. Až když na ni začali křičet a stáli těsně za ní se strašně vylekala. Shodila sluchátka na zem a snažila se utéct nevěděla kdo jsou a jak podrobně znala zákoutí internetu, tak jí to docela děsilo. Nestihla udělat ani dva kroky než jí jeden z jednotky nepoložil na zem. Po prvním kontaktu s ním se dala do křiku. Bolel jí jeho dotek, ale jak jí ještě celou zalehnul, tak tomu taky moc nepomohl. Omdlela, když jí zvedl a přišla k sobě opět se dala do křiku. Rodiče dole na zemi prožívali peklo, kdo ví co bylo horší jestli křik a nebo to ticho. Nějakému chlápkovi se tam snažili vysvětlit situaci a přesvědčit ho, aby se jí nedotýkali, ale marně. Jejich dceru vlekli kolem nich, už zase ztichla, do vozu,kterým ji odvezli do vazby, ale všimli si že je mimo a když jí nedokázali probrat tak jí zavezli do nemocnice, kde se po týdnu probrala. Po několika hodinách k ní přišel nějaký muž a představil se jako Fury. Nabídl jí místo v S.H.I.L.Du. Řekl jí že ví o její aktivitě i o tom že „udělala akademii“ Ale zároveň jí nedal na výběr, protože by jinak musela jít do vězení, takže přijala. Doktoři ji pustili a hned byla eskortována na základnu.